Prvními pomocníky policistů, už v předminulém století, byli psi. S pronikajícími technickými vymoženostmi se později od psů leckde upouštělo s odůvodněním, že se nevyrovnají moderní technice a že je jejich použití omezené. Psovodi se psy musí být na místě brzo po činu, aby stopa nebyla stará. Nesmějí ji křížit žádné jiné stopy, což bývá prakticky nemožné, a rovněž věci zanechané na místě činu nesmí mít v ruce nikdo jiný než pachatel, jinak psi zklamou. Psi se nejvíce používali v Německu, Belgii a Francii. Velká Británie byla konzervativnější i v přijímání nových policejních metod. V 19. století napsal německý policejní věstník: „Použití psů má silný morální vliv, zločinci se vyhýbají městům, která mají dobře vycvičené policejní psy.“ Psi měli tehdy za úkol pomáhat policistům ve službě, chránit je, k vystopování zločinců se jich ještě prakticky téměř nepoužívalo. Byli proto cvičeni spíše k nebojácnosti. Stopaře začali chovat prvně v Anglii. Ve Francii si pro policejní službu vybírali různé křížence, v Německu nejvíce dobrmany a ve Velké Británii hlavně erdelteriéry. Na přelomu století se ještě psů tolik nepoužívalo. Teprve těsně před první světovou válkou se jejich sláva obnovila a vydržela až dodnes.
