Jakmile začne být náš pes agresivní, máme problém. Není to něco, nad čím můžeme mávnout rukou a doufat, že to přejde. Musíme s tím něco udělat, aby nám čtyřnohý kamarád nepřerostl přes hlavu.
Agrese u psů je velmi podobná lidskému hněvu nebo frustraci
Agresivní chování u psa je velmi podobné naší frustraci nebo hněvu. Proto může mít sklony k agresi prakticky každý pes, záleží však na její úrovni. Některá plemena mají k agresi větší předpoklady, než jiná.
U psů pozorujeme agresivitu trojího typu. Buď pes prostě dokazuje svou dominanci nebo je jeho agrese přivlastňovací či územní.
Dominance a přivlastňovací agrese bývá nejčastějším důvodem, proč pes náhle pokouše svého pána. Nikdy to však není chyba psa. Znamená to, že jsme ho nějakou dobu nechali cítit se jako vůdce smečky a on se teď rozhodl nás vyzvat k boji o alfa pozici.
Náš pes musí vždycky přesně vědět, že vůdcem smečky jsme my
V takovém případě mu musíme znovu připomenout, kde je jeho místo a kdo velí. Často na takovou výzvu reagujeme fyzickými tresty, což není nejlepší řešení, může to psa totiž ještě více vyprovokovat. Musíme ho přimět celým svým jednáním, aby nás znovu přirozeně uznal za vůdce.
V praxi to znamená, že dáváme dominanci najevo při každodenní činnosti. Jíme dřív, než dáme najíst našemu psovi a do dveří vcházíme jako první. Pokud si hrajeme, nesmíme ho nechat vyhrát v silových hrách, například při přetahování nebo během zápasu. Stejně tak se nesmíme dostat do žádné podřízené pozice, třeba vleže na zádech, když k nám má pes možnost přistupovat shora.
Územní agresivita psů se projevuje spíš vůči cizincům, kteří vstoupí na náš pozemek. Málokdy se však objevuje jen tak zničehonic v dospělém věku. Pokud sklony k této agresi odhalíme u štěněte, postupně ho odvykáme setkáním s větším a větším množství cizinců. Takhle štěně zjistí, že jsou to neškodní lidé a nic neudělají ani jejich páníčkovi, ani jeho domu.
