Snad asi každý zná canisterapii, hipoterapii nebo felinoterapii. To, že nemocným mohou pomáhat také morčata, je ale poměrně neznámá věc.
Jestli jste někdy měli morče, možná víte, jak uklidňující může být jeho tiché bublavé pobrukování. A léčivé účinky tohoto drobného tvorečka na pacienty v ústavní péči se u nás rozhodla vyzkoušet Pavla Zemanová. Inspirovala se přitom prací Petera Gurneye, který byl jedním z prvních průkopníků caviaterapie – terapie za pomoci morčete. Se svými morčaty denně navštěvoval dětské onkologické oddělení londýnské nemocnice sv. Tomáše a přinášel tak trochu radosti do života nemocným dětem, přestože sám trpěl rakovinou.
Pavla Zemanová se rozhodla jít v jeho stopách. V roce 2008 se svým morčetem Majdalenkou začala navštěvovat domov sv. Karla Boromejského v Řepích. Morčátka měla u obyvatelů domova takový úspěch, že se tu nakonec postupně vystřídali čtyři morčecí „terapeuti“, než byla paní Zemanová nucena svou činnost kvůli nemoci ukončit. I nadále ale poskytuje rady těm, kteří by se chtěli caviaterapií zabývat.
Caviaterapie může být prospěšná především starým lidem, kterým kromě radosti z kontaktu se zvířátkem může také jeho hlazení pomoc i procvičit jemnou motoriku. Už pouhá přítomnost morčete také pomáhá snadněji navázat komunikaci. Morče může také usnadnit navázání kontaktu s autistickými, mentálně postiženými nebo týranými dětmi. Morčata pomáhají jako rozptýlení a motivace při rehabilitacích či při logopedii. V neposlední řadě může mazlení s morčetem pomoci rozptýlit osamělost, která často vážné zdravotní problémy provází, zahnat špatnou náladu a odvést pozornost od bolesti.
Caviaterapie může probíhat formou návštěv v domovech důchodců, zdravotnických zařízeních, či přímo doma u nemocných. Mohou ji v rámci své praxe provozovat odborníci – například fyzioterapeuti či psychologové, ale také se jí mohou věnovat dobrovolníci, kteří mají doma morče s vhodnou povahou a chtějí část svého času zasvětit pomoci druhým. V takovém případě by nejdříve měli absolvovat školení o tom, jak se chovat k pacientům, a samotná caviaterapie také probíhá pod dohledem zdravotních sester nebo lékaře. Dobrovolníci musí také být starší osmnácti let.
U nás zatím caviaterapie neprobíhá organizovaně, ale sdružení Anitera které se zabývá zvířecí terapií obecně, plánuje začít se školením caviaterapeutů a zavést i zkoušky pro morčata, po jejichž absolvování dostane morče certifikát. Pro caviaterapii se hodí morčata, která jsou klidná, přátelská a komunikativní. Nesmějí kousat ani utíkat, naopak by se měla ráda mazlit. Je potřeba, aby byla morčata zvyklá na cizí lidi. Musí také být zdravá a bez parazitů.
Na caviaterapii se nedoporučují skinny morčata, protože při cestování, kterého takový morčecí „terapeut“ zažije hodně, mohou snadno prochladnout. Rozety zas prý bývají temperamentnější a tak se na tuto činnost také nemusí hodit. Naopak se osvědčila morčata plemene US Teddy – jsou klidnější a jejich srst je příjemná na dotek.
I přesto, že je „terapie morčetem“ poměrně neznámá, má tato metoda velký potenciál. Morčata jsou malá, dají se snadno přenášet a jejich přátelská povaha se k pomoci nemocným hodí. Caviaterapeutem-dobrovolníkem se tak může stát prakticky každý majitel morčete, které vyhovuje základním požadavkům.
Zdroj obrázku: https://pixabay.com/cs/mor%C4%8De-samice-aguti-portr%C3%A9t-savec-449983/
