L egendární pověst o vzniku Říma je tak známá, že o ní snad nikdo nepochybuje. Vypravuje příběh, že zakladatelé Říma, dvojčata Romulus a Remus byli odchováni vlčičí. Je to ale pravděpodobné, a nebo spíše výplod lidské fantazie?
Některé zachované zvyklosti divoce žijících kmenů však naznačují, že by základ pověsti mohl být pravdivý. U Papuánců, Dajáků a divoce žijících původních obyvatel Austrálie je běžným zvykem něco, co naznačuje, jak asi kdysi došlo ke sblížení psa s člověkem.
Nepříznivé životní podmínky, nedostatečná výživa a neznalost základních hygienických pravidel způsobují u těchto původních Australanů velikou úmrtnost kojenců. Matky, pokud jim novorozeně zemře, si k prsům přikládají mladičká mláďata jiných savců, nejčastěji mladičká štěňata, která s lidským mlékem sají také přítulnost k lidem – a tak vzniká na mateřském základě nejužší citový vztah mezi ženou-živitelkou a mládětem psovité šelmy. Je zajímavé, že později jsou psi u těchto divoce žijících kmenů raději v blízkosti žen nežli mužů. Významnou roli tu hraje mateřský instinkt a soucit s opuštěnými mláďaty.
Třeba se mohla kdysi dávno přihodit událost v obráceném, ale obdobném smyslu. Lidská matka z neznámých důvodů odložila kdesi v pontických bažinách svá novorozeňata, dva chlapce. Ve stejné době přišla vlčice o svá mláďata, která zahynula buď nemocí, nebo byla zabita jinou silnější šelmou. Vlčice novorozeňata našla a aby ulevila tísni, kterou jí neustále připomínal působící tlak nespotřebovaného mateřského mléka, novorozeňat se ujala, odkojila je a stala se jim i určitou vychovatelkou. Chlapce tak uchovala při životě. Vyrostli z nich statní a odvážní mladíci, kteří vstoupili do lidských dějin jako bájní zakladatelé starého Říma.
Zdánlivě nepravděpodobná báje či pověst může mít pravdivé jádro, které pozdější vypravěči trochu poněkud přikrášlili a zromantizovali.
