Po honech nebývá při poslední leči nouze o dobré jídlo, dobré pití, dobrou náladu či humorná vyprávění. Jenže tohle vyprávění není myslivecká latina, to je skutečná historka z mysliveckého života. Vyprávěl mi ji jeden z lovců o svém psu, který byl – samozřejmě, jako skoro všichni psi svých pánů – velmi chytrý, hodný, poslušný a učenlivý. Jenže jednu nectnost přece jen měl. Byl nečistý a svou tělesnou potřebu dělal s oblibou v bytě. Nepomáhaly domluvy, ani výprask – a tak se jeho pán uchýlil ke klasickému způsobu doporučovanému kynologickými příručkami v celé Evropě: jakmile svého psa přistihnul, že udělal v bytě loužičku nebo dokonce hromádku, omočil mu v tom čenich. Účinnost tohoto výchovného prostředku je všeobecně známá. Jenže tenhle psík se zřejmě nehodlal rozloučit se svým zvykem a na pána vyzrál po svém: jakmile vykonal svou potřebu, nečekal na pokárání nebo výprask a sám si ve své nepleše omočil čenich .. .. .. ..
