Velbloud dokáže putovat vyprahlou krajinou, kde by člověk bez vody dlouho nevydržel, a není proto divu, že se s jeho hrby pojí představa obřích zásobáren, které mu pomáhají přežít poušť. Jenže tady se tradovaný omyl rozchází s realitou. V hrbech velbloudi uchovávají tuk, nikoli vodu. A tahle zásoba jim pomáhá zvládat nedostatek potravy i dlouhé cesty v náročných podmínkách.
Co se skrývá uvnitř velbloudího hrbu?
Na první pohled působí hrb jako pořádný vak plný zásob. Ve skutečnosti jde o tukovou tkáň, ve které si velbloud ukládá energii na horší časy, a když má dostatek potravy, zásoby se zvětšují. Jakmile přijde období, kdy není moc co zakousnout, tělo začne uložený tuk postupně využívat. Díky tomu může zvíře fungovat i v krajině, kde se zelená rostlina hledá jen obtížně.
Zásoba tuku navíc není rozložená rovnoměrně po celém těle, velbloud ji soustředí právě do hrbu, takže zbytek těla nemusí pokrývat tak silná vrstva tuku. To je v poušti docela praktické. Tuk totiž při svém odbourávání vytváří také teplo, a kdyby ho měl velbloud ve velkém množství rozprostřený pod kůží, mohl by se hůře zbavovat přebytečného tepla.
Jak dlouho vydrží velbloud bez jídla a vody?
Velbloudí odolnost je skutečně pozoruhodná. Když má k dispozici dostatek potravy a vody, dokáže si vytvořit zásoby a potom je využívat v době nouze. Samotný hrb mu ale nezajišťuje neomezenou výdrž. Jak dlouho vydrží bez jídla, závisí na množství uloženého tuku, počasí, námaze i celkovém zdravotním stavu.
Vodu si velbloudi do hrbu sice neukládají, přesto s ní umějí hospodařit mnohem lépe než řada jiných zvířat. Ztrácejí jí méně při dýchání, jejich ledviny vytvářejí velmi koncentrovanou moč a suchý trus jim pomáhá šetřit další zásoby. Když pak narazí na zdroj vody, dokážou jí vypít velké množství během krátké chvíle. Jejich tělo je zkrátka skvěle přizpůsobené životu v suchu.
Proč mají někdy hrby povislé?
Hrb není vždycky stejně pevný a vysoký. Pokud má velbloud dostatek potravy, tukové zásoby se doplňují a hrb bývá plný a vzpřímený. Při delším nedostatku potravy se tuk postupně spotřebovává a hrb se zmenšuje. Může dokonce povolit a naklonit se na stranu, což někdy působí, jako by se velbloudovi sesunul. Jakmile se zvíře znovu dostane k dostatku potravy, zásoby se postupně obnovují. Nejde tedy o žádnou zvláštní nemoc ani o známku toho, že by se v hrbu ztratila voda. Je to přirozený důsledek toho, jak velbloud využívá energii uloženou na horší časy.
A ještě jedna zajímavost na závěr. Ne všichni velbloudi mají hrby dva. Existuje i velbloud jednohrbý, známý také jako dromedár. Princip je ale stejný. V obou případech jde o zásobárnu tuku, která pomáhá zvládat život v prostředí, kde potrava ani voda nejsou vždy samozřejmostí.
Zdroj foto: freepik.com
Zdroje textu: nationalgeographic.com, britannica.com, sandiegozoo.org
