Český strakatý pes je plemeno, které vzniklo poměrně nedávno – a poměrně neobvyklým způsobem. Vyšlechtil ho totiž v padesátých letech 20. století kynolog František Horák v laboratoři fyziologického ústavu ČSAV v Praze. Tito psi byli bohužel ze začátku používání k pokusům – až později se z nich stalo plemeno, chované jako společník člověka.
V ústavu se tehdy k výzkumu používali nalezenci bez majitele, což byli většinou kříženci. Protože šlo o psy různorodé jak vzhledem, tak povahou, bylo snahou výzkumníků vyšlechtit psa, který by byl nenáročný, s klidnou a mírnou povahou a vhodnou tělesnou stavbou. Na těchto psech byla poté zkoumána především epilepsie (proto k ní toto plemeno může mít sklony), ale při snahách o vyšlechtění jeho dnešních typických vlastností také genetika.
Po svém původci se toto plemeno někdy také označuje jako Horákův laboratorní pes, což je nízev, pod kterým byl v 60. letech zanesen do knihy Československého svazu chovatelů drobného zvířectva. V této době bylo plemeno ještě prakticky neznámé a sloužilo jen k potřebám ústavu. Veřejnosti bylo představeno až 27. 8. 1961 na Celostátní výstavě služebních plemen v Praze. Od roku 1981 byl český strakatý pes zanesen v evidenci Československého svazu chovatelů a začal se chovat i mimo ústav. V této době se také začal používat dnešní název plemene český strakatý pes.
O plemeno byl zpočátku poměrně malý zájem a díky tomu málem vyhynulo. V 90. letech ale začala nová vlna zájmu o jeho chov. Tehdy už bylo možné dohledat jen šest těchto psů s průkazem původu, přesto se obnova chovu podařila. Nyní se ročně rodí přes stovku štěňat a zájem o chov českého strakáče, jak je tento pes občas zkráceně nazýván, stále roste. Český strakatý pes nebyl zatím jako plemeno uznán Mezinárodní kynologickou organizací, patří tedy jen mezi národní plemena.
Původ tohoto plemene v souladu s praktickými důvody jeho vzniku není nijak ušlechtilý. První psi, ze kterých dnešní čeští strakatí psi pochází, byli kříženci, kteří byli tou dobou v majetku ústavu – fena Riga a pes Míša, který svým potomkům předal typické tříbarevné zbarvení s bílými tečkovanými plochami. Z prvního vrhu devíti štěňat byla pro další šlechtění vybrána dvě, která toto zbarvení měla. Později byl do chovu přikřížen německý krátkosrstý ohař, který přinesl vlohy pro hnědé zbarvení srsti.
Dnes existují krátkosrsté i dlouhosrsté varianty českého strakatého psa. Zbarvení srsti je tříbarevné, buď černo-žluto-bílé, nebo hnědo-žluto-bílé. Základní barva je tmavá se žlutými znaky, bílé plochy musí být tečkované – v oblasti tmavé barvy tmavě a v oblasti žluté barvy žlutě. Tečky mohou být různě velké a různě hustě umístěné, neměly by ale vytvářet dojem melírovaného zbarvení. Poměr mezi tmavou a bílou částí těla by měl být v poměru 1:1.
Toto plemeno je díky šlechtitelským snahám vytvořit „ideálního laboratorního psa“ nenáročné a přizpůsobivé. Český strakatý pes bude šťastný jak s jedním pánem, tak v rodině, dokáže si snadno zvyknout na jiné psy, a pokud je přivykán už od štěněcího věku, vychází bezproblémově i s jinými domácími zvířaty. Je to také i přes svou neagresivní povahu dobrý hlídač – případné vetřelce ohlašuje štěkotem, ale nenapadá je. Tento pes sice potřebuje dostatek pohybu, ale pokud ho necháte vyřádit se na delší procházce nebo při psích sportech – například agility – je ho bez problémů možné chovat i v bytě.
Zdroj obrázku: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_strakat%C3%BD_pes#/media/File:Bohemian_Spotted_Dog_8-months.jpg>
