Jak lze přimět kočku, aby zaprskala do mikrofonu? Jean-Luc Renck už to ví – tento švýcarský vědec z univerzity v Neuenburgu pořídil během čtyř let na dva tisíce dvě stě dvacet nahrávek domácích i zdivočelých koček, aby zkoumal jejich řeč. Od přátel získal adresy mnoha koček v blízkém okolí. V jednom jediném vesnickém stavení, v jedné chovné stanici našel deset kočičích matek i s potomky. Renck uměl trpělivě vyčkávat s mikrofonem. Brzy se naučil rozpoznávat do morku kosti pronikající řev kočky v říji, žalostné mňoukání hladových mláďat i vrčení agresivních soupeřů. Často na něho prskaly podřízené kočky, když s nechutí musely vyklidit pole „šéfovi“. Bylo zjištěno, že dospělé kočky „mluví“ podstatně častěji s lidmi než se svými kočičími kolegy. A kočky žijící v domácnostech jsou podstatně upovídanější než ty, které žijí polodivoce volně v terénu – alespoň podle Renckových výzkumů. Jeho britský kolega John Brandshaw připomíná, že velká část slovníku byla až donedávna považována za následek domestikace.
Dlouho nebyly známy podrobnosti o sociálním životě koček, které žijí bez velké závislosti na člověku. Nevědělo se o skupinovém chování a schopnosti zvukové komunikace. Většina zkušených chovatelů má za to, že naše domácí přítelkyně se sametovými polštářky dokážou artikulovat mnohem lépe, než se dosud předpokládalo; nejen při páření a při obhajování teritoria. Přátelským „Grrrrui!“ zdraví kočky své lidské i kočičí přátele. Tento zvuk je podobný jinému, jímž kočičí matka svolává své potomky: Koťata jsou už po jedenadvaceti dnech od narození schopna bezpečně rozlišit hlas matky od hlasů všech ostatních koček. Úplně jinak zní například pronikavý zvuk, jímž kočka žádá svou snídani, nebo syčení kočky zahnané do úzkých.
Kočky rozhodně nevydávají zvuky jen ve stavu blaženosti. Při bolesti se prý jejich prostřednictvím vyrovnávají se stresy. Kočky vydávají rozdílné tóny také podle barvy hlasu a temperamentu. Zvláště to platí o siamkách a orientálních kočkách.
Přes všechny výzkumy skrývají kočky nadále před námi mnohá tajemství: tak například vůbec nejsme schopni rozumět jejich ultrazvukovým rozhovorům o kmitočtu kolem 80 000 Hz. Lidské ucho přestává vnímat už při 20 000 Hz.
