„Budeš tu zítra?“ zeptal se Irene Pepperbergové na odchodu z laboratoře její spolupracovník. “Ano, zítra tu budu,“ odpověděla vědkyně. Na takovém dialogu by nebylo nic až tak divného, kdyby dotyčným kolegou nebyl papoušek šedý. Pepperbergová s Alexem pracovala třicet let, aby dokázala, co do té doby vědecká komunita považovala za nemožné – ptáci dokážou rozumět lidské řeči a používat ji.
Zájem Pepperbergové o komunikační schopnosti zvířat začal, když ještě jako doktorandka chemie na Harvardu zhlédla dokument o dorozumívání delfínů a šimpanzích používajících znakovou řeč. Do té doby netušila, že se takovým oborem vědci zabývají, a okamžitě pochopila, že našla svou celoživotní lásku.
Všimla si, že se zatím nikdo nezabýval komunikačními schopnostmi ptáků, a tak se rozhodla tuto oblast prozkoumat. Vědecká komunita jí ale během let výzkumu spíše házela klacky pod nohy – Pepperbergová měla problém sehnat granty a stále se musela stěhovat z jedné provizorní laboratoře do druhé, protože mezi vědci panoval názor, že k porozumění konceptu řeči je zapotřebí složitý savčí mozek. Jak by se mu mohl rovnat mozek obyčejného papouška, který dosahuje velikosti vlašského ořechu?
Alex ale světu ukázal, jak moc se mýlili. Během krátké doby výcviku se naučil rozlišovat pět různých tvarů a sedm barev. Uměl sčítat a odečítat až do šesti, a chápal koncept pro nulu neboli „nic“, což je představa, kterou lidské děti pochopí až mezi třetím a čtvrtým rokem věku. Když mu ukázali několik různobarevných objektů na podnose, dokázal říct, kolik jich tam od které barvy či tvaru je. Uměl si říct o pamlsek, a když dostal něco jiného, než si vyžádal, například kousek banánu místo ořechu, hodil nechtěný pamlsek po výzkumnících a opakoval požadavek, dokud nedostal to, co chtěl.
Byl také zvědavý na nová slova – sám od sebe se zeptal, jakou barvu má on sám – a když mu šestkrát zopakovali slovo „šedá“, naučil se je používat. Slova si dokonce někdy i vymýšlel. Když poprvé uviděl jablko, vytvořil pro něj výraz „bannery“ – pravděpodobně jako složení slov „banana“ a „cherry“, což byly pamlsky, které naopak velmi dobře znal. Sám od sebe se také učil nové výrazy – od studentů v laboratoři například odposlechl „I love you“ – „Miluji tě“ a začal je používat ve správném kontextu.
Za takové úspěchy vděčila Pepperbergová pravděpodobně nové výukové metodě, kterou sama vytvořila: Pracovala vždy v páru se studentkou, která před papouškem prováděla úkony a odpovídala na otázky, které byly později vyžadovány od něho. Poté si prohodily role, aby Alex viděl, že tento proces je interaktivní. Alex později začal přebírat učitelskou roli i u dalších papoušků, kteří se experimentu účastnili. Kladl jim otázky, napomínal je, aby lépe vyslovovali („Say better!“), opravoval je („You are wrong!“) a pokud si nebyli jistí, napovídal jim dokonce první písmeno odpovědi.
I přesto ale většina vědecké komunity její výzkum dlouho nepovažovala za seriózní. Pepperberová se ale nevzdávala. V roce 2007 konečně získala prestižní grant, o jaký celou dobu usilovala, a všechno začalo vypadat nadějně. Bohužel pouhých pár dnů poté přišla tragédie. Pepperbergová dostala zprávu z laboratoře, že Alex náhle zemřel, přestože ještě předchozí večer nejevil nejmenší známky nemoci. S výzkumnicí se rozloučil se slovy: „You be good. I love you. See you tomorrow.“ Výzkum dále probíhá s jinými papoušky, ale podle Pepperbergové není žádný tak nadaný jako Alex, který v okamžiku své smrti zřejmě ještě nerozvinul celý svůj potenciál – začínal se například učit číst.
zdroj obrázku: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:2007-10-28_AfricanGrayParrot_Meru.jpg
