V minulém století žili lidé na jihofrancouzském venkově v chudších poměrech a chudoba ovlivňovala i jejich schopnost intenzivně využívat místní zdroje surovin. Jihofrancouzští venkované zařadili mezi upotřebitelné suroviny též psí srst.
V polovině 19. století se v jihofrancouzských vesnicích chovalo hojně psů. Mnohé selské usedlosti mívaly tři i více psů; každá domácnost chovala alespoň jednoho. Ponejvíce pudly, svatobernardské psy, novofunlanďany a ovčácké psy. Převažovali kříženci. Psi byli dobře živeni a měli hlídat majetek. Praktický život vesničanů vnukl majitelům myšlenku využít srsti psů pro domácí použití. Při línání srst pečlivě sbírali a uschovávali. Při dostatečném množství se srst máčela a propírala ve vřelé potoční či říční vodě. Propíráním se zbavovala tuku a nečistot. Posléze se sušila. Dobře proschlou srst pudrovali moukou a nahrubo pročesávali na železných hřebenech. Po hrubém pročesání následovala jemná pročesávací procedura na vochlicích. Technicky zpracovaná a upravená srst se používala rozmanitým způsobem: sloužila k plnění matrací,
polštářků a pohovek. Zhotovovaly se z ní provázky, velmi pevné a odolné vůči povětrnostním vlivům, a proto se jich používalo k těsnění oken a dveří. Ke splétání se probilo prkénko, do jehož středu se zatloukala skobička. Okraje prkénka se připevňovaly malými truhlářskými lisy ke stolní desce. Po této
přípravě se vybralo šest chlupů psí srsti, jejich konce se spojily uzlíkem, kterým se zavěsily na skobičku. Chlupy se pak křížovým přehazováním splétaly v jeden pramen. Konce chlupů v délce jednoho centimetru se nechávaly volné a na ně se napojovalo uzlíkem dalších šest chlupů, které se opět křížovým přehazováním splétaly v jeden pramen. Vesničanky pletly z provázků rukávníky, dečky i rámečky pro obrázky. V některých domácnostech používaly dokonce provázků k pletení košíčků určených ke sběru vajíček. Všechny výtvory utkané ze psí srsti jsou věrným obrazem důmyslnosti, vynalézavosti, houževnatosti a trpělivosti.
