Téměř polovina ze zhruba čtyřiceti různých druhů koček, vyskytujících se na naší planetě, nežije v lese. Tito lovci se přizpůsobili různým životním podmínkám od divokých hor v Himálájích (sněžný levhart) přes savany (gepard, lev, kočka pampová) až po nejžhavější pouště (karakal, kočka černonohá). Jako kočky, orientující se při lovu převážně očima, jsou v těchto oblastech bez stromů, zvláště úspěšné při hledání jejich úlovků. Nevadí jim ani nejčernější noc; kočičí oči jsou na světlo šestkrát citlivější než lidské. Kočky tak dokážou odhalit svou plachou kořist i při novoluní. Ke slovu přijde i jejich jemný sluch. Takový karakal je schopen slyšet cupitání drobných pouštních hlodavců na vzdálenost delší než 10 metrů. Této fantastické bystrosti smyslů napomáhají i jemné chloupky na uších. Jsou-li tyto postupně dorůstající chlupy zkráceny, ztrácí se dočasně i orientační smysl jejich nositele. Karakal má, stejně jako ostatní pouštní kočky, i pod chodidly chlupaté polštářky, které zabraňují tomu, aby se při každém kroku hluboko nebořil, a také, aby se při rychlém sprintu „neprotáčel“ jako pneumatiky u automobilu.
V Kalaharské poušti – na území Namibie, Botswany a Jihoafrické republiky – umí žít malá kočka černonohá. V rozlehlé poušti v jihozápadní Africe loví hlavně kobylky, brouky a jiný hmyz, který tráví nejprudší denní horka zahrabaný v písku. Svým pro nás nepochopitelným sedmým smyslem rozpoznají kočky černonohé i ten nejmenší „nepořádek“ mezi zrnky písku, který jim prozradí, kde se toužený úlovek právě ukrývá.
