Proslulý hudební skladatel byl již v jednadvaceti letech dirigentem městského divadelního orchestru v Magdeburku. Richard Wagner choval pudla, kterého si bral s sebou na zkoušky, protože jeho bytná neměla pudly moc v lásce. Pudl si při první zkoušce snad náhodou lehl k asistovi, který nebyl zrovna vynikajícím hudebníkem a dopouštěl se dost často chyb, na které dirigent reagoval vztyčením obou rukou. Ve stejném okamžiku projevoval svoji nespokojenost i dirigentův pes. Z počátku jen zamručel, později však již každý chybný tón nebo nesprávný nástup basisty v něm vzbuzoval názorný hněv, končící někdy i zákusem do basistova lýtka. Proto museli psa uvázat ve vedlejší místnosti mimo orchestr, kam doléhal zvuk orchestru jen nepatrně. Když se však stalo, že orchestr zahrál v některé části příliš hlasitě, pudl výrazně zaštěkal. Dirigent takové zaštěknutí nikdy neponechal mlčky bez povšimnutí a příslušnou pasáž znovu přezkoušel. Sílu přednesu zpravidla upravil. Richard Wagner chodil jen do takové společnosti, kam si mohl s sebou vzít i psa. Za život měl čtyři. Jeho poslední pes uhynul záhy po skladatelově smrti. Podle závěti byl pes pochován v hrobce k nohám slavného skladatele.
O tom, že pes má 16 krát citlivější sluch se zmiňuje několik zoologů v berlínském časopise Urania. Jakmile si pustíme televizi či rozhlas, začnou psi vyhledávat místa trochu v ústraní. Proč? Mnoho zkoušek potvrdilo, že se jedná o reakci na vysoký tón, který mi neslyšíme, ale pes ho dokáže zachytit.
