Pes, který se nejen podobá vlku, ale zčásti jím i je – to je dětský sen mnohých z nás. A je možné si ho vyplnit. Československý vlčák, plemeno, které původně vzniklo pro službu u pohraniční stráže, si našlo cestu do domácností chovatelů.
Pokud byste si toto krásné plemeno přáli mít doma, měli byste mít dostatek prostoru, dost času, a také zkušenosti s výcvikem. Chov československého vlčáka je totiž poměrně náročný a zvládne ho jen zkušený kynolog. Tito psi mají mnohé vlastnosti vlka, a tak jsou plaší a nedůvěřiví, často velmi fixovaní na svého majitele a na členy své smečky. Samotu nesou velmi těžce. Potřebují venkovní výběh – do bytu se rozhodně nehodí. Také výchova a výcvik trvají déle, než u jiných ras. Československý vlčák se na rozdíl od jiných psů příliš nehodí k výcviku, kdy má opakovat danou rutinu.
Toto plemeno je poměrně mladé a vzniklo původně jako experiment. V roce 1955 se ing. Karel Hartl, náčelník služební kynologie Pohraniční stráže, snažil vyšlechtit plemeno, které by se ke službě u ozbrojených sil hodilo lépe, než německý ovčák. Od potomků karpatského vlka a německého ovčáka očekával vlčí výkonnost a zdraví v kombinaci s lépe ovladatelnou psí povahou. První kříženci, potomky vlčice Brity a německého ovčáka Cézara, se narodili v roce 1958 v chovné stanici v Libějovicích u Vodňan. Potomci první generace se velmi podobali vlku a také se tak chovali. Jejich výcvik vyžadoval nemalé úsilí. Proto byli tito potomci dále kříženi s německým ovčákem, až se podíl vlčí krve snížil na necelých sedm procent. Později bylo křížením dalších vlků se psy založeno ještě několik linií.
Oproti německým ovčákům mají českoslovenští vlčáci lepší orientační smysl, čich i sluch. Vynikají vytrvalostí a odolností – jsou to aktivní psi, kteří potřebují hodně pohybu. K cizím lidem jsou nedůvěřiví, ale svému pánovi jsou oddaní až za hrob. Změnu majitele velice špatně snášejí, což je hlavní důvod, proč se přestali používat u pohraniční stráže, kde se psovodi střídali.
Plukovník Hartl spolu s výzkumníky z Akademie věd, kteří se na vzniku nového plemene podíleli, se o jeho uznání snažili od poloviny šedesátých let. Uspěli ale až v roce 1982, kdy byl československý vlčák Českým svazem chovatelů uznán jako národní plemeno. Mezinárodní kynologickou organizací FCI byl standard plemene schválen v roce 1989.
Přestože byl československý vlčák vyšlechtěn pro vojenské účely, dnes je jeho chov čistě v rukou soukromníků. Občas sice slouží i v ozbrojených silách, většina jich je ale chována hlavně jako sportovní a výstavní psi. Jejich obliba se postupně rozšiřuje i do světa. Největší současná populace československých vlčáků se momentálně dokonce nachází v Itálii.
Zdroj obrázku: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%BD_vl%C4%8D%C3%A1k#mediaviewer/Soubor:Czw-merrybell.jpg
