Která zvířata umí předstírat smrt? Extrémní survival strategie

Která zvířata umí předstírat smrt? Extrémní survival strategie

V přírodě platí jednoduché pravidlo. Kdo nechce skončit jako svačina, musí být rychlý, silný nebo aspoň dobře schovaný. Jenže některá zvířata šla úplně jinou cestou. Místo útěku nebo boje raději vypnou celé tělo, zpomalí dech a tváří se, že už mají po všem.

Tato taktika se nazývá tanatóza, tedy předstírání smrti. A i když to zní jako trik z kreslených pohádek, v divoké přírodě jde o neuvěřitelně účinnou strategii, díky které se i malý tvor dokáže ubránit mnohem většímu predátorovi.

Had ze sebe udělá páchnoucí mrtvolu

Jedním z mistrů předstírání smrti je užovka obojková. Když ji ohrožuje větší nepřítel, najednou znehybní, převrátí se na záda a nechá jazyk viset z tlamy. Dokonce vypouští zapáchající tekutinu, která dokonale imituje pach mrtvého zvířete. Pro predátora je tohle většinou dostatečný důvod, aby ztratil zájem a šel dál. Užovka tak vyhrává bez jediného škrábnutí. Vypadá to komicky, ale funguje to skvěle.

Vačice to dotahuje do extrému

Vačice patří mezi nejznámější živočichy, kteří spoléhají na tuto taktiku. Když se ocitne pod tlakem, úplně vypne. Jeho tělo ztuhne, oči se přestanou hýbat a dech klesne na minimum. Mozek tuto reakci vyvolává automaticky, takže si ani neuvědomuje, že se právě válí na zemi jako mrtvé zvíře. Někteří predátoři své úlovky loví jen tehdy, když se hýbou. A vačice díky tomu přežije i situace, které by jiný malý savec nepřežil.

Hmyz předvádí herecké výkony

Nejde ale jen o savce a hady. Tanatózu používají i různé druhy brouků, pavouků nebo kudlanek. Když na ně někdo zaútočí, spadnou do úplné nehybnosti. Některé druhy se dokážou tak důkladně přepnout, že je predátor skutečně považuje za mrtvou kořist, která nestojí za námahu. Například někteří brouci čekají klidně celé minuty, než se opět začnou hýbat. Tím snižují šanci, že se k nim predátor vrátí.

Předstírání smrti je riskantní, ale má obrovskou výhodu. Predátoři často nechtějí jíst něco, co považují za starou nebo nebezpečnou kořist. Mnoho z nich loví čistě instinktivně a reagují na pohyb. Pokud kořist nehybně leží, raději jdou dál. A to je chvíle, kdy se zvíře může opatrně zvednout a zmizet, jako by se nic nestalo. Tato strategie je tak efektivní, že se vyvinula nezávisle u mnoha druhů, které se od sebe liší velikostí i způsobem života.

Zdroje:

  • animaldiversity.org
  • smithsonianmag.com
  • livescience.com