Která plemena byla známá již v době římské a řecké, se můžeme dovědět jednak z původní literatury (hlavně z knih o lovu), ale ještě názorněji z výtvarných děl řeckých a římských umělců. Známé obrazy z těch dob zachycují asi 14 rozličných typů psů. Psi se nejvíce podobají těmto dnešním psům:
1.pyrenejskému vlčáku (podoba psa Great-wolf-dog), 2. ovčáckému psu podoba s francouzským ovčáckým psem de Brie), 3. velkému španělu (Epagneul francais), 4. uherskému ovčáckému psu, 5. boloňskému psíčku okrasnému, 6. malému pudlu, 7. malému španělu dánskému (nyní Springer), 8. střednímu pudlu, 9. německým psům loveckým, 10. buldoku, 11. velkému chrtu (greyhound), 12. perskému chrtu (podoba s řeckým krátkosrstým psem), 13. arabskému chrtu, 14. italskému chrtíku. Kromě psa podobného buldoku byl znám velký pes molosský (mastivus). Několik jich poslal Alexandru Velikému z Indie král Porus. Odtud zřejmě pocházejí velcí psi molosští a řečtí psi epirotští, v nichž Římané nalezli později velikou zálibu, jak je zřejmé z jejich rozšíření po alpských, galských a británských koloniích. Původní barbet byl určitě jedním z praotců bišonků a všech pudlovitých psů. Též dějiny buldoků, národních psů anglických, sahají tedy až do pravěku. Jejich obrazy byly nalezeny na starořímských reliéfech a na antických předmětech.
V Xenofontově spise „Kynegetikos“ ze starého Řecka se keltští psi označují jako nejlepší lovečtí psi, znamenitě a rychle lovící. Ještě rychlejší byli psi karští a krétští. Úkolem loveckých psů bylo zvěř stavět a chytit. Již tehdy se rozeznávali slídníci, s nimiž se zvěř vyhledávala, a psi štváči, kteří zvěř štvali a lovili. Je zřejmé, že ze slídníka byl později pes vodič a ze štváče barvář. Od Řeků přešlo užívání brakýře ke Gallům a Germánům, zvláště když v samotném Řecku lesy rychle mizely. Římané , jak líčí Plinius,nevodili barváře na řemeni. Od psa chtěli, aby jako vodič vystopoval zvěř a byla-li poraněna – musel jít po její stopě. Nejvíce byl vážen pes vodič, který zvěř vyslídil; s ním musel jít druhý pes, vycvičený na teplou barvu a ke štvaní.
K nejstarším plemenům domácích psů patří psi ovčáčtí. Teorií o jejich původu je několik. Již praobyvatelé střední a východní Evropy chovali na ochra u svých stád polodivoké ovčácké psy. Byly to hlavně statní psi s bílou srstí, se svislými ušními boltci. Mnohdy byli kříženi s vlky.
Do dob, kdy Římané na svých vojenských výpravách přes Švýcarsko až do Německa sahá historie například rotvajlerů. Římané jich používali ke hnaní a střežení dobytka, který táhl za vojskem. V místě, kde dnes stojí krásné město Rottweil, byla v římských dobách osada, která byla ve třináctém století povýšena na svobodné říšské město. Díky příznivé poloze se z něj vyvinulo významné překladiště obilí a dobytka a stalo se tak střediskem obchodníků a řezníků, kteří sem přicházeli až z Uher a Francie. Doba byla nejistá a rozličných záškodníků bylo víc než dost. Proto byl dobrý a ostražitý pes nepostradatelným pomocníkem.
